Jednoho dne, který byl zamračený a deštivý, se v přístavním městě Sluncezáři, narodilo nejbohatšímu z místních kupců dítě. Porodní bába říkala, že se bohové hněvají a že to není dobré znamení. A tak začal život Kilián...
Jako malý vyrůstal obklopený hračkami a služebníky, kteří jej střežili jako oko v hlavě a sebemenší přání mu ihned splnili. Učili jej nejlepší z nejlepších, profesoři a učitelé z různých koutů světa. Ale mladý Kilián myslel spíše na radosti než na učení a jeho otec na výchovu neměl čas, trávil celé dny nad dokumenty a výpisy lodních výprav. Kilián nejraději trávil své chvíle v kuchyni, kde se ochomítal okolo staré Alžběty, která vyprávěla nejhezčí pohádky, plné draků, udatných a dobrotivých princů, škodolibých skřítků, a ostatních kuchtiček. Pomáhal zadělávat chleba, uždiboval dobrot a zpíval písně. O cokoliv jej Alžběta požádala, hned ji pomohl. V kuchyni byl Kilián jako vyměněný.
Když Kilián dospíval, přestaly se otcovi dařit jeho obchody a postupem času zkrachoval. Potom, co jeho otec skončil ve vězení, se Kilián toulal městy, snažil se využít starých známostí, ale pokaždé ho provázela smůla a tak Kilián trávil hodně času utíkajíc na cestách.
Nyní cestuje s jedním z otcových obchodních partnerů, trpaslíkem Olafem, daleko na sever, kde hodlá začít nový život a zbavit se smůly, která se mu lepí na paty.
Co se týče povahy, bývá Kilián dobrák od kosti, je schopný nasadit se pro druhé, těžce ale snáší výsměch a urážky. Potom s ním není řeč, ztrácí obvyklou rozvahu a jedná zkratkovitě. Snaží se vše dopředu naplánovat, aby předešel problémům, a nedělá si hlavu, jestli mluví pravdu, nebo lže.
Statistiky[]
Atributy: Tělo - 4; Duše - 6; Vliv - 6
Povahový rys: Dobrosrdečnost
Rasa: Člověk (Styky)
| Bojovník | 1 | Šampión |
| Kejklíř | 2 | Hadí jazyk, Akrobat |
| Mastičkář | 4 | Ostrý jazyk, Vyjednavač, Moudrý rádce, Umění improvizace |
| Zaříkávač | 2 | Povolávač, Zasvěcenec |
| Lupič | 2 | Záškodník, Mechanik |
| Alchymista | 2 | Ohněstrůjce, Posílení elixíru |
Výprava do Země věčné bílé[]
16. sněžna:
Najednou zmizeli, dával jsem pozor, kterým směrem jedu, abych parní vůz nesjel do příkopy, a ve všem tom hluku jsem ani nestihl zaslechnout co se stalo. Zastavil jsem proto abych se po nich poohlédl, ale nikde nikdo. Tušil jsem nějakou magii, rozhodl jsem se proto spolehnout na radu moudřejšího a přivolal jsem Strážce elfí stezky. "Následuj slony a projdi bránou věčné zimy." Jediné co mě v tu chvíli napadlo jako brána, byl ten vysoký most, přes který jsem právě projel. Parní vůz jsem za kola přivázal řetězem ke stromu - kdo by ho tu taky kradl - a vydal jsem se k mostu.
Sebral jsem veškerou odvahu a spolehl se na to, že k průchodu bude stačit se prostě zhoupnout pod most. Přivázal jsem lano k mostu a skočil. Najednou jsem letěl chladným vzduchem někam kupředu, lano nejspíš povolilo. Nebo za to může tenhle zvláštní způsob cestování... Prosvištěl jsem po zamrzlé řece další kus cesty, než jsem se zastavil o hromadu sněhu při jednom z krajů. Vydrápal jsem se po břehu vzhůru a rozhlédl se. Až na několik stromů pustá krajina, zavátá sněhem, nehostinná. A tady je někde malá karavana.
Za chvíli jsem začal pociťovat nehostinnost na vlastní kůži, mráz se mě z ní snažil sedřít, a dostat se až ke kostem. Hlavou mi problesklo několik nápadů, ale rozhodl jsem se spolehnout na vědu. Sebral jsem elixír, který, podle zápachu dřevěného uhlí a zmoklého psa, by mě mohl přeměnit na něco dostatečně huňatého, aby mi nebyla zima. Napil jsem se a začal jsem litovat. Celý člověk mě začal svědět a začalo se mi mžít před očima. Svědění přestalo ale vidět jsem lépe nezačal. Celý rozzuřený z mého selhání jsem se vrhl na tři sněhuláky, kteří se přede mnou zjevili.
Tak jsem se motal krajinou, celou cestu cítíc neznámé pachy, ale neviděl jsem nic, podle čeho bych určil kudy jít. Po střetu s rozcuchaným šotkem a několika vrahokrálíky jsem unavený ulehl pod strom.
17. sněžna? (aspoň podle medvědových biologických hodin)
Po probuzení jsem se ocitl ve společnosti tří, ne zrovna výmluvných, ani moc živých, osob. Po prvotním návalu vzteku, proč mě někdo budí, jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede, a že by to mohl být můj konec. Naštěstí mrtvoláci nestihli zareagovat na můj působivý sprint a ztratil jsem je v dáli. Musím dát signál, jinak karavanu nikdy nenajdu. Snad nebudou mít nic lepšího na práci než koukat do blba. Po chvíli od ohlušující rány, jsem viděl přilétající postavu na vlajce. Z dálky lehce zářila, tak by mi došlo, že je to Azura, jenže jsem měl dost práce vylézt na strom, než mě začnou objímat citově vyprahnutí mrtvoláci. Azura mi pomohla dostat se k ní na koště. Asi bych si od ní mohl koupit trochu té modré barvy, třeba by to byl parádní základ na létací elixír. A tak jsme všichni tři (i s jedním mrtvolákem, který si mě zřejmě oblíbil), vyrazili ke karaavaně.